V cem tkví Capkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozrejme, je mozné tvrdit, ze v masce mloku byli vyobrazeni nacisté. Jenze pak musíte najít odpoved na otázku: A cím se vlastne mloci provinili? Vzdyt na zacátku z nich sami lidé udelali otroky, zotrocili je, ozbrojili je a pak byli mloky vytesneni práve proto, ze mloci byli tvrdší, u urcitém slova smyslu prizpusobivejší a bytelnejší, jiste, protoze dokázali zpusobit zemetresení.

Ale myslím, ze jde o úplne jinou metaforu. Metaforu, která je hlavní dejovou linkou, základním príbehem 20. století. Tento základní príbeh 20. století totiz spocívá v tom, ze historii zacínají vytváret masy. Nikoliv jedinci jako Napoleon, ale masy, které vyzadují jiný styl rízení a které si samy, stejne jako ti mloci, zacínají vybírat své vudce, které potrebují vudce, ale nikoliv nejaký druh aristokracie ci monarchie; které potrebují masovou kulturu. A tento príchod masy na arénu dejin vede ke zcela odlišným pozadavkum, zcela jiné morálce.

Dokud byli jen mloci — byly to roztomilé deti. Dokud byli Šariky — byli to krásní psi. Ale jakmile byli obdareni právy a stali obcany Šarikovy (narázka na novelu Michaila Bulgakova Psí srdce, kde se ze psa neúspešne udelá clovek, který se ovšem chová jako odporný pes a primkne se k “víteznému proletariátu” — pozn. prekl.), jakmile jim priznali práva a ucinili mloky rovnocennými partnery v historii, svet se prizpusobil a objevily se další pozadavky. Bylo treba jiné morálky, masové morálky.

A dokud z techto salamandru, z tohoto prostredí, z techto Šarikovu nevzejdou noví aristokraté, jak stále vyzývá spisovatel Alexandr Melichov — náš soucasný hlavní lídr a teoretik aristokratismu, kterého velmi respektuji — dokud k tomu nedojde, bude se stále více upouštet od tradicní kultury a tradicní morálky.

Je treba si priznat, ze mloci zacali vládnout svetu, coz ovšem bylo nevyhnutelné, jelikoz aristokracie opouští historickou scénu. Bohuzel, dnes muze být svet jen masový a ovládán tedy muze být jen masivne. Aristokratické technologie jsou nahrazeny demokratickými. Ale demokracie, bohuzel, a velmi mnoho lidí to správne ríká, nevylucuje vudcovství, naopak je ho plná. Uz u Sinclaira Lewise, pokud si správne vzpomínám, v románu U nás se to stát nemuze je taková myšlenka prokázána — ze totiz demokratické hlasování pro fašismus je jako lusknout prsty. Diskuze o tom, ze demokracie vylucuje vudcovský systém po roce 1933, jsou, nezlobte se na me, nesmyslné. Práve 20. století odpovedelo na tuto prímou otázku: jakmile se masy zacnou podílet na dejinách, celé spolecnosti jsou povinny projít detskou nemocí fašismu a nakazeny budou i ty neodolnejší demokracie — jako Amerika.

Existuje nadeje — u Capka vcelku pochopitelná — ze západní mloci pujdou do války s východními a navzájem se znicí. Ale v to mohl doufat jen naivní Evropan. Jelikoz se stalo neco jiného. Relativne vzato, dve totalitní spolecnosti šly skutecne do války, jedna z nich vyhrála a dosáhla nové úrovne slozitosti a tuto novou úroven slozitosti neprezila. Z tohoto pohledu je to katastrofa. Zhroutila se sama do sebe.

A co je vlastne mlok? Nejde o fašistu a nutne to nemusí být ani delník. Je to príslušník tlupy, masový clovek, a pokud jinak nedáte — nová vývojová fáze. Chápu, ze se pouštím na tenký led, ale pouze vysvetluji Capkuv román. Problém je v tom, ze mloci dríve ci pozdeji zmoudrí, ze mloci prekonají svuj masový stát. Ale otázka zní — nevytlací skutecné lidi? Protoze se méne bojí práce, jsou méne nárocní, více adaptivní. Dnes to, co se deje kolem uprchlíku, to, ze se Východ prelil na Západ, je vlastne stejný problém. Jedná se o stejnou válku s mloky, protoze mloci byli od pocátku pouzívání jako gastarbeiteri. A my ted mluvíme o tom, jestli se pres nás “neprevalí východní hordy?” … Nikoliv, východní hordy se na nás samozrejme valí, pak zacnou moudret a degenerovat a budou vyplaveny zas necím novým. Není to ten hlavní príbeh dejin lidstva? Není to ten hlavní archetyp lidské historie, který Capek sledoval?

A další vec — v obdobích mlocí invaze nastává také období, o kterém mluvím od zacátku: období totálních obcanských válek a rozdelení lidstva na malé stádo a velké spolecenství. Pricemz jediným zpusobem, jak zachránit to malé stádo, je stát se neviditelným pro vetšinu. A proto nechme mloky projít evolucí po jejich, my musíme dosáhnout našeho evolucního skoku. Jinak nás vytesní. A taková je Capkova morálka, jiná není dána.

Nejpodivnejší osud v celé tvurcí biografii bratrí Strugackých najdeme v Pikniku u cesty. Je treba pripomenout, ze aureola jména Strugackých byla do znacné míry determinována tím, ze osudy jejich autorských prací byly podobne tajemné jako osudy jejich hrdinu. Pripomenme si Strugackých “Les”, který se se svou ocividne antisovetskou, presneji nesovetskou esencí a úzasným popisem vesnického zivota (mnohem presnejším nez veškerá vesnická próza), necekane objevil jak ve sborníku sovetské sci-fi literatury Helénské tajemství, tak v casopise Bajkal, a byl víceméne dostupný (byt treba jen v knihovne) sovetskému ctenári (je treba podotknout, ze fakticky k mání byl pouze sborník Helénské tajemství, zatímco vydání casopisu Bajkal, bylo zakázáno a stazeno — nikoliv však kvuli Pikniku, ale kvuli stati Arkadije Belenkova, který v té dobe emigroval — pozn.).

Naproti tomu Piknik, ve kterém zdánlive není vubec nic antisovetského, Piknik, jehoz dej se odehrává v tajemné severoamerické zemi (nespecifikované, malé), Piknik, ve kterém není jediná sovetská reálie, se jen zázrakem a s odrenými stránkami prosmýkl v roce 1972 do Aurory. A tato ctyri císla, pujcovaná na jednu noc nebo dokonce jen na hodinu, byla jedinou mozností, jak se s knihou seznámit.

A pak dalších deset let (mozná o trochu méne) pokracovaly peripetie kolem sborníku, ve kterém mely ty neštastné ctyri cásti vyjít, ty ctyri zvláštní príbehy o Zóne. Je praktickyo nemozné pochopit, o co v díle jde. Coz opet dokazuje, ze sovetská cenzura a ideologie mely nadprirozený cich, pochopily, co nechápali samotní Strugactí, kdyz vytvorili Piknik. Ale samozrejme uhodli pravý obsah knihy drív nez ostatní. Príbeh Rodericka Shoehardta, jeho rodiny a prátel je ve skutecnosti nejuprímnejší a nejpresnejší práce Strugackých o sovetském projektu, nicméne naplnení došla az za 30 let.

A o cem presne je Piknik u cesty? Jde o reinkarnaci starší povídky Strugackých Zapomenutý experiment. Proste existuje jakási zóna, umele ohrazená, kde probehl nejaký monstrózní vedecký experiment, jehoz výsledkem jsou zmutovaná zvírata (nekdy mají místo ocí bílou blánu, jindy zas blány mezi tlapami, nebo mají dve tela, celkove obludný obraz). A celou dobu se snazí dostat skrze mríze ven, všechna ta havet se vrhá proti oplocení a zadoní, aby byla puštena. Uz tam byl první odhad o povaze sovetského experimentu. Byl vytvoren obrovský experiment, ve kterém se objevili strašliví mutanti. Tyto mutanty je nyní treba oddelit od okolního sveta. Pritom je mozné, ze tito mutanti chápou, vedí více nez zdraví, mozná jsou i lepší nez zdraví. Ale jsou naveky zavreni za desivou mrízí, chyceni v síti.

Stroze receno, prostor zapomenutého experimentu ci mimozemského pikniku u cesty je prostorem Zóny. Pritom nejdulezitejší, klícová slova príbehu ríká Roderick Shoehardt uz v první cásti, kdyz dostane v baru nalito na ctyri prsty whisky, naparuje se pred novinári a ríká: “Ano, máme Zónu, ano, jsme špinaví a máme strach, ale skrze naši Zónu promlouvá budoucnost, pres nás duje vítr z budoucnosti. (v originále: Máte úplnou pravdu. Je to díra a byla to díra. Jenomze ted je to díra do budoucna. A pres tu díru dostaneme do vašeho prašivého sveta takové veci, ze se všechno zmení. Zmení se zivot, bude jiný, tak je to, kazdý dostane vše, co potrebuje. Pro vás je to díra. Pres tu díru ale pricházejí znalosti. A kdyz budou znalosti, muzeme treba ze všech udelat boháce nebo letet ke hvezdám nebo kam bude libo. Taková je ta naše díra.“

A tato krásná i strašlivá slova plne vystihují tehdy dosud ješte ne zcela zformulovaný názor Strugackých na sovetský experiment: Ano, sovetský experiment je strašlivý, ale skrze sovetský experiment promlouvá budoucnost, protoze celkem vzato je vetšina ostatních modelu sveta odsouzeno k zániku, pouze o tomto zatím ješte nic nevíme.

Samozrejme metafora návštevy mimozemské civilizace je Pilmanuv radiant, tedy trasa, podél které jsou po svete rozmísteny zóny návštevy; a hypotetický výchozí bod v souhvezdí Labute, odkud “bylo vystreleno”. Ve skutecnosti je Zóna metaforou bozské návštevy. Velmi casto se ríká “navštívil ho Buh” o nekom, kdo je vázne nemocný, nebo kdo prezil pozár. “Bozská návšteva” je zjevení zázraku ve svete. Jak ríká Pasternak (kterého meli Strugactí velmi rádi): Zázrak je zázrak a zázrak je Buh. // Kdyz nevíme kudy kam, pak uprostred zmatku, necekane prekvapí. Buh navštevující svet se nestará o komfort navštívené strany. Ve skutecnosti je Rusko, které prezilo revoluci, zemí, kterou navštívil Buh a promenil ji v Zónu návštevy.

Legendární je starý príbeh o tom, jak Strugactí prišli na tenhle nápad. Chystali se psát nejakou jinou vec. Zdá se, ze mela mít neco spolecného s Ošklivými labutemi (v ceském prekladu v knize Kulhavý osud), procházeli se v Komarove, kde se obvykle scházeli ke spolecnému psaní, šli podél cesty, videli stopy po pikniku a Arkadij Natanovic povídá: “Predstav si, co si asi ted myslí mravenci pri pohledu na ty plastové lahve, roztavené v ohništi, rozbité sklenice, talírky (tehdy ješte nebyly z plastu, ale mohly být, rekneme, papírové). No, co asi vidí, kdyz na to koukají? Co vidí?” Pravdepodobne úplne stejne by se na stopy cizí návštevy dívali bezní pozemštané. A nápad byl na svete.

Nakonec Strugactí svá díla nijak nevysvetlovali — stále vymýšleli mnoho nového, nicméne interpretaci nechávali na svých ctenárích. A práve zde si muzeme všimnout, ze náhodou, mozná nevedomky, popsali sovetskou zónu — zónu zapomenutého experimentu — která velmi presne charakterizuje celou sovetskou realitu. Takze, zaprvé — je to opravdu špinavé, preplnené místo, ve kterém se bez ladu a skladu válí stopy velkých vítezství, velkého pokroku, jakýchsi grandiozních neuskutecnených plánu. Je velmi podstatné, ze se v Zóne nachází hrbitov, protoze práve mrtví jsou hlavními symboly sovetského projektu, jeho hlavními hrdiny. A mozná mel pravdu Pasternak, kdyz rekl, ze zemrelý Majakovskij byl jediný dustojný obcan nové republiky. Je to republika mrtvých, pro zivé je zivot v ní nesnesitelný. Zato mrtví v této republice, v této zóne, nacházejí druhý zivot. A proste uz nic nechápou, jsou to prízraky.

Pravdepodobne nejstrašnejší scéna povídky, ta, která pokazila spaní více nez jedné generaci detí (Strugacké samozrejme cetli prevázne teenageri), je ta, kdy se zhmotní mrtví z hribova, který se nachází v blízkosti výjezdu ze Zóny. Tam se zacnou objevovat divní lidé, kterí bloudí kolem a jdou jako slepí. A teprve pozdeji Roderick Shoehardt s hruzou v jednom z nich pozná svého otce, který prijde domu z hrbitova, sedne si k jídlu, ale nejí, posadí se ke stolu a jen mlcí — mluvit se s ním nedá, nicemu nerozumí, je to jen prízrak. Takze Zóna — stejne jako Solaris (ve skutecnosti ta myšlenka prímo koresponduje se Solarisem), Zóna dokázala obnovit, znovu slepit neboztíka z jakéhosi jeho genetického kódu.

A presne takovou zemí, zemí ozivlých mrtvol, byl Sovetský svaz. Chodily po nem presne ty samé prízraky dávných velkých idejí a pokoušely se nejakým zpusobem pripomínat skvelou minulost. V Zóne existuje spousta strašlivých vynálezu, jako napríklad “jezibabí rosol”, který záhadným zpusobem proniká kuzí i masem, noha zustane, rekneme, nohou, ale uz v ní nejsou zádné kosti. To je také sovetský vynález, protoze vykostení obyvatelé — to je drtivá vetšina tech, kterí spadli do “jezibabího rosolu” — to jsou ti, kterí zazili sovetský experiment. Jsou vykostení práve proto, ze nemají zádný pevný základ, je necitelný. A tady je, podle mého názoru, vnuknutí Strugackých naprosto zretelné.

V Zóne se pochopitelne nachází i hlavní vejicka — je to Zlatá koule, která plní prání. Jedná se o vecný sen o tom, ze Zlatá koule, která v Rusku vznikla jako dusledek grandiózní spolecenské zmeny, prinese všem štestí. A Roderick Shoehardt zádá práve naplnení komunismu: “ŠTESTÍ PRO VŠECHNY, ZADARMO, A NIKDO AT NEODEJDE S PRÁZDNOU!” Jenze štestí, za které je treba zaplatit zivotem nekoho jiného, jako v “mlýnku na maso” — to je prece strašlivý podvod. Vzdyt podle Strugackých vede ke Zlaté kouli “mlýnek na maso” — neviditelné ústrojí, které cloveka ve vzduchu zdímá “jak spodní prádlo” a na zem padají jen jakési cerné kapky. A jestlize je treba pro splnení touzebného prání obetovat skvelého Artura, Mrchozroutova syna, kterého obdivujeme ve ctvrté cásti, pak jak vypadá tohle štestí pro všechny zadarmo? Je jasné, ze Zlatá koule je stejne desivý, stejne podlý švindl, jako všechna ostatní lákadla Zóny. Ano, ze Zóny prichází budoucnost, ale neméne dulezitý je hlavní cíl Zóny — desive oklamat, nelidsky lhát.

A na záver si povíme o tom, jak se toto proroctví stalo skutecností. Všimnete si prosím, ze nejpopulárnejší scifi sérií poslední doby je Stalker (série knih napsaných na základe pocítacové hry S.T.A.L.K.E.R — pozn.) — samozrejme, tento Stalker vychází z filmové adaptace Tarkovského, která byla natocena podle povídky Strugackých Stroj prání, a v podstate nemá s Piknikem nic spolecného s výjimkou ciste formální podobnosti území -… nicméne, série Stalker vypráví o zivote v záhadné zóne, podobné Cernobylské, kam se chodí na “lup” (jak tomu Strugactí ríkají). Jde o pouzití sveta Pikniku u cesty, nicméne zde je tento svet rozšíren na celý postsovetský prostor. Samozrejme v Zóne je mozné hledat cernobylské území, a tady se uz Strugackým pred ocima zacala objevovat ta strašná historie, protoze práve do cernobylské zóny chodili dobrovolníci taky na lup — pro príšerné zmutované pampelišky nebo houby, které tam rostou, pro pozustatky mrtvého mesta Pripjat, které bylo také pomerne rychle vydrancováno mrchozrouty.

Dnes je však Strugackých metafora ješte zrejmejší a hrozivejší: my všichni chodíme na “lup” do sovetské zóny. Sovetská zóna, která na území naší historické pameti zabírá zhruba 70 let, coz není tak hrozné, presto je pro nás dodnes zdrojem príjmu, zdrojem “lupu”. Chodíme si tam pro smyšlenky, pro “staré písne o tom podstatném”, pro koncepty vlastenectví. Zóna, která uz dávno neexistuje, nás stále krmí idejemi naší kosmické nadvlády, utvrzuje národ v predstavách o velkém Vítezství a tak dále. Sovetská zóna — tento v soucasnosti nejdrazší lup — se stala naším hlavním zdrojem identity. A to Strugactí naprosto bezchybne predpovedeli.

Další vec je, ze i tahle Zóna má svá lákadla, za která se musí platit. A platí se tím, ze stalkerum se rodí zmutované deti. Kdysi jsme si mysleli, ze Agnes — no, ze je to proste obraz jakéhosi slepého osudu, který zpusobuje, ze stalkeri platí tak hroznou cenu. Agnes, která se narodila jako normální, veselé, zdravé díte, a kterou ve skutecnosti od ostatních detí odlišuje pouze to, ze je pokrytá zlatou srstí a chybí jí belmo v ocích, které jsou proto syte hnedé, podobné jako u psu nebo opic — mají jen duhovky. Ale zhruba v 10-12 letech se Agnes zacíná menit, zapomíná slova, prestává mluvit s rodici. A brzy se zacne po nocích probouzet — sedí nehybne na posteli a vydává strašlivé skrípavé zvuky, jaké jsou nekdy v noci slyšet v Zóne. A všichni se utešují, ze jde jen o skrípot dulních vozíku s pískem. Pritom takto kricí mutanti, kterí v Zóne zijí. A Stalker pak ríká strašidelná slova: “Zóna pronikla do tel našich detí a zmenila je, aby vypadaly jako ona.”

A práve toto vidíme dnes. Protoze sovetská zóna pronikla do tel mladší generace a vyrobila z nich mutanty, premenila je na aktéry historických rekonstrukcí, kterí se pokoušejí neceho dosáhnout v sousedních republikách, premenila je v Naše, kterí chtejí být sovetštejší nez Sovetský svaz. Strašlivá mutace velkého švindlu sovetské Zóny pronikla do tel mládeze. V tomto smyslu je Piknik u cesty prorocký. Samozrejme kdyby o tom rekli Strugackým, bylo by to pro ne prekvapení. Ale koneckoncu, proc by mistrovské dílo nemohlo prekvapit i svého tvurce?